Něco málo o mě

Kdo tedy jsem?

Monika Awen Alabastrová

Jsem žena, která prožívala svůj život úplně obyčejně, až do té doby, kdy si uvědomila, že věci nejdou přesně podle jejích představ. Stalo se to v roce 2012, a od té doby jsem prošla spoustou různých seminářů, workshopů, přednášek i terapií, a to s jedním záměrem - abych se cítila lépe, dobře, harmonicky. Věděla jsem, že to jít musí, ale nevěděla jsem, o co přesně jde, a jak na to. Začala jsem hledat.

Od té doby uplynulo několik roků a se mnou se začaly dít změny. Byly postupné, a já si postupně začala uvědomovat, co žiji, co chci změnit a takové jsem měnit začala.... o tom již více na stránce Články a videa...

Nyní si troufám tvrdit, že žiji život podle sebe, nechám se vést svojí intuicí, dělám jen to, co mě baví a co chci dělat, vše mi plyne krásně harmonicky a pokojně. Jsem sama sebou, miluju svoje tělo, miluju svůj život a je mi dobře. A ráda bych pomohla vám k tomuto místu v životě dojít. Protože my jsme se tady na Zemi všichni dojednoho narodili právě proto, abychom byli šťastní. A ne abychom se topili v problémech..... a je to jenom o nás. Tak s chutí do toho, a uvidíte, že to zvládnete i vy....


A pěkně od začátku....

Už jako malá holka jsem milovala pohyb, radovala jsem se z něho. Moje první vzpoomínka se mi ukázala v regresi, když mně byly asi 2 roky a já utíkala taťkovi, který vezl ještě kočárek s o dva roky mladším bráchem. Tam jsem vnímala obrovskou radost a živost. No a zrovna v tomto momentě mi bylo řečeno, že takhle ne, že takovouto mě mít taťka nechce, že musím poslouchat, nelítat, neblbnout. A já si to zapamatovala. A na dost dlouho. Trvalo mi celých 44 roků, než jsem pochopila, že jsem si zakázala chovat se jak chci, protože jsem měla strach, že nedostanu lásku svých rodičů. A bylo zaděláno....

Celé svoje dětství jsem ráda sportovala, vydrželo mi to až do 28 roků, kdy jsem se rozhodla pro studium Fakulty tělesné výchovy a sportu UK v Praze. Prostě jen proto, že mě bavily všechny sporty. Tak nějak mně osud vedl dál.  Už při studiu, pracovala jsem tenkrát ještě v kanceláři na školském úřadu, jsem začala pokukovat po práci s dětmi, a v roce 2000 jsem dala z kanceláři výpověď a začala učit na základní škole. Moje práce se pak v průběhu cca 15 roků proplítala mezi různými typy škol (základní, vyšší odborná, gymnázium), kde jsem učila, prací v kanceláři opět ve školství (rozpočty, účetnictví...)  a také jsem začala pracovat jako OSVČ - založila jsem si plavecký klub. Prostě plavání s dětmi mě učarovalo. Milovala jsem to se svými dětmi, a tak jsem tuto nádhernou zkušenost matky zprostředkovala dalším stovkám rodičů. Tento klub vedu do dnešní doby. Letos slavíme 10 let. 

Co takhle procházím moji práci, stihla jsem se vdát, narodil se mi syn Libor, poté rozvést, a znovu vdát. V tomto druhém manželství se mi narodili synové dva - Milan a Kája. No a teď se dostávám k okamžiku, který byl myslím zlomový v mém životě, a tedy v celém mém procesu osobnostního růstu. Již několik let jsem ve svém manželství nebyla spokojená, vpodstatě jsem se chtěla rozvést, nicméně na druhou stranu jsem chtěla dát i manželství dokupy. Od rozvodu mně bránily dvě věci, a to naše děti, ještě malé, a hypotéka na rodinný dům. A samozřejmě i ten dům, který jsem vpodstatě vymyslela a z velké části zařídila jeho stavbu. A zahrada, kterou jsem milovala. 

V červnu 2017 přišel den, kdy jsem se zamilovala do svého kamaráda. Bylo to krásné, cítila jsem obrovský cit k němu. Asi za měsíc jsem pochopila dvě věci: za prvé, že můj kamarád mi posloužil jako tzv. katalyzátor, tzn. duše, která mi jen něco měla ukázat. A ukázala. Ukázala mi, že můj vztah s manželem vůbec nebyl o lásce, o vztahu, jak bych ho chtěla mít. Toto zamilování jsem si pořešila, ono odešlo a já mohla s klidným svědomím manželovi oznámit, že se chci rozvést a že se chci odstěhovat. Už jsem věděla, že takové maželství mě nenaplňuje. Stalo se to v srpnu. A začátkem září jsem se odstěhovala do Brna. S nejmladším synem. No a pak jsem procházela ročním náročným obdobím, kdy jsem hluboce prošla svou vlastní transformací. Toto období nyní, v říjnu 2018, graduje, děje se mi spousta událostí, změn, setkání všeho druhu, které mě posouvají neustále směrem ke mně, k lásce k sobě, k tomu, abych uviděla,kdo vlastně jsem. Neustále se mi zvědomují různé emoce, minulé zkušenosti, jak z tohoto života, tak ze životů minulých. Jsem nadšená z toho, jak vše do sebe zapadá, jak se pomalu a jistě skládají puzzle mého života. Je to krásná cesta, krásná v tom pozorování, co se děje, v tom sledování, jak se vše mění. Miluji život. Miluji i to tzv. peklo, tedy emoce, které mě dřív ničily. Emoce strachu, zrady, bolesti, smutku.... Dřív jsem si s nimi neuměla poradit a mnohokrát v uplynulých asi 2 letech jsem myslela, že snad umřu, že to už prostě nevydržím. Ale vydržela jsem to. Přežila jsem ty hodiny či dny probrečené a zoufalé. Nyní s emocemi dokážu pracovat, dokážu si uvědomit, co se děje, dokážu pozorovat a už jim nepropadám,pouze je uvolním a pak je vše zase o kousek hezčí... A takový je můj život. A co je teď mým hlavním tématem? Lásku, lásku sama k sobě, a také partnerskou lásku. Můj poslední partner, se kterým jsme byla ve vztahu od ledna do srpna (září) 2018 mě hodně naučil. A co je hlavní - přivedl mě samu k sobě. A stalo se to až velice nedávnu, na začátku října, kdy jsem poprvé v životě uviděla a prozřela: TOTO JSEM JÁ - v tomto vztahu, ale samozřejmě i ve vztazích předchozích, jsem žila totální závislost na partnerovi, protože jsem stále žila vzorec z dětství - Potřebuji tvoji lásku.... 

No a je to pryč. Teď vidím sebe. A opět jedu dál....... pojďte se mnou sledovat, jak ubíhá můj život, moje nové projekty, to jak se pomalu dostávám k plnění mého poslání, které jsem si jako duše než jsem se inkarnovala sem na Zemi, určila. Je krásné, když se nechávám vést svou duší, co mám dělat, kam mám jít, s kým se potkávám... Miluji to. Ale když se otevřu tomuto životu, otvírám se na druhou stranu i peklu - tedy své zranitelnosti, všem stále ještě schovaným potlačeným emocím - vzteku, smutku, bolesti, zrady, odmítnutí, opuštění atd.... a oni lezou a vylízají a ukazují svoje růžky.....a já je už teď taky miluju, objímám, hladím a oni postupně mizí. A zůstává stále více otevřené srdce. Otevřené srdce jak pro vás, všechny bytosti okolo mě, i pro mě samotnou. i pro Boha, tedy vesmír. A stále se učím. jak já miluju učení se novému, jak já miluju hledání a uvidění nového, miluju změnu názoru, postoje, protože to je ŽIVOT. A já vás zvu do mého života, který je teď pro vás.... mám toho tolik, co vám chci říct a předat a ukázat. Proto jsem vytvořila tyto stránky. 

POJĎME ŽÍT........................