Ano, někdy je opravdu těžké udělat změnu v životě...

02.12.2018

Ano, někdy je to opravdu těžké změnit svůj život jednou provždy.

Už se trošku znám... naproti tomu, že jsem prošla těžkými situacemi v životě a setkala se tak se svým strachem, který byl obrovský, občas se zdál nekonečný a nepřemožitelný a nezvládnutelný, tak jsem se s tím poprala. Nebyla jsem na to sama, vždy když bylo třeba, měla jsem komu zavolat, koho požádat o pomoc, měla jsem nějakou duši, která mi pomohla.. Sama bych to nikdy nedala. To vím. A proto vím, jak je těžké udělat to dané rozhodnutí v životě, o kterém sice víme, že je nutné, ale máme prostě strach. Strach z toho, co bude, strach z toho, co řeknou lidi, hlavně naši nejbližší, strach vůbec o další naše přežití... Těch strachů je spousta. A každý se k tomu stavíme trošku jinak. Někdo holt požádá o pomoc, někdo se s tím více méně trápí sám.... 

     Je mnoho situací, kdy se musíme rozhodnout odejít - ať už práce, bydlení, jakákoli naše činnost a samozřejmě vztahy. 

     Dlouhodobý vztah, především manželství, které trvá už mnoho let, o kterém ví oba, že funguje jen proto, že prostě funguje... že tam není vášeň, cit, že je tam spíše přátelství.. oba trpí, jejich duše trpí, pomalu umírají. Krásně o tom píše ve své knize Známe se celé věky Andrea Homolová... Duše pomalu umírá, člověk ví, že to takto nechce, ale nedělá nic..... Začnou se postupně objevovat fyzické problémy, zdravotní problémy, a pak člověk umírá - proč bude žít? vždyť důvodem, proč jsme zde na Zemi je náš vzestup, vzestup duše k lásce a radosti. Ale tyto utrápené duše neprožívají tuto radost a i když si svůj život doplňují čímkoli jiným, nic nenahradí lásku, která jim chybí. 

     Co je vlastně tak těžké? Je to vzorec, vzorec z raného dětství, který si neustále žije tato duše, aniž si to uvědomuje... Je to nedostatek lásky, pořád touží po lásce od matky, ale matka už to samozřejmě není, už je to partnerka, nebo partner... Chci prostě jeho lásku.... ale energeticky to nejde, jelikož vyzařuji "Nemám lásku". Takže začarovaný kruh. V podstatě je těžké odejít od své "matky".... zní to divně, že? Ale ano, podvědomě máme k partnerovi vztah jako ke své matce, tudíž cítíme se v podstatě v bezpečí a z tohoto se opravdu nechce odejít...... i když lásku nemáme. WAU. TO JE ONO...... Bezpečí, to v tomto dlouhodobém vztahu cítíme. Dokud si to jeden z partnerů neuvědomí a tento "kruh bezpečí" neukončí odchodem. Jen tak dokáže pomoci jak sám sobě, tak i druhému partnerovi. I když to tak na první pohled nevypadá. Ale já sama jsem zažila a jsem důkazem toho, že to je pravda. Já sama jsem ukončila manželství, kde jsem cítila, že to není o lásce a odešla jsem, a naprosto se mi změnil život k lepšímu. A bývalý manžel? Ten i když určitě byl zraněn mým odchodem, tak si už našel novou partnerku, svůj dvouplamen, je šťastný, oni jsou šťastni... To je prostě nádhera, jsem teď když to píšu naprosto šťastná.. Prostě to funguje. Kdo nemá s někým být, brání si ve skutečném, mnohonásobně větším štěstí. Jupííí.

Ale vrátím se k tomu, že někteří to mají těžké. Ano, opravdu. Někdo si může najít přítelkyni a vytvoří tak manželský trojúhelník. On se najednou cítí mnohem lépe. Čím dál více si uvědomuje, že musí vztah ukončit. Ale zatím to prostě nejde. Lidé z venku dokáží toto kritizovat. Kritizují toho, kdo si někoho našel. Ale takto to má být. Protože právě tento "třetí" v manželství přišel třeba právě proto, aby mu ukázal, že žít se dá i jinak, že jsou možnosti, že jsou cesty, jak ze začarovaného kruhu ven. Kritika těchto lidí proto není na místě. Dvě duše, které se potkají a cítí k sobě cit, se prostě potkat měly.Ať je jeden či oba ženatý či vdaná. To už v dnešní době nehraje roli. Manželství bohužel jen zabraňuje odejít včas ze vztahu, který přestal plnit svoji funkci. A k tomu máme ještě v hlavě tolik přesvědčení od rodičů a od dospělých osob z našeho dětstí. Někdy je to opravdu těžká situace. A další otázkou jsou děti ze vztahu. jak to přijmou? Nebudou trpět rozchodem? Ne nebudou, ne, když si v sobě vše ujasníme, vše vyslovíme nahlas - vysvětlíme. Děti totiž hluboce uvnitř cítí pravdu, cítí, že to takto není v pořádku. Emoce možná přijdou, ale ty zase odejdou. My nepatříme dětem, my dospělí musíme žít svůj život, nezávisle na svých dětech - tím neříkám nepostarat se o ně. To takto nemyslím. A stejně tak děti mají svůj život, který nemáme právo řídit, máme své děti s důvěrou nechat žít. A to úměrně k věku a k tomu, jak se oni sami projevují a cítí. Opět mám z vlastní zkušenosti. Ale to je na další článek. 

     Já za sebe přeji všem, kteří mají tento úkol před sebou, ať se ho zhostí s lehkostí, s vědomím, že pak bude pro všechny lépe, že tím nikomu neublíží, naopak. Určitě budou lidé - hlavně rodiče - kteří to nepochopí. Ale nemějme jim to za zlé. Oni to prostě pochopit nemůžou. Je to jiná generace, s naprosto jinak otevřeným vědomím. Ale i tak je třeba rozhodnutí udělat. Ani kvůli rodičům nemůžeme dobrovolně umírat. Všechny energie vesmíru teď přejí maximálně těmto rozhodnutím, tak toho využijte. Čas běží...... a život se nám krátí.... A ještě něco: všimili jste si toho Anděla? No toho, co vám nabízí pomoc a podporu? Ne??? Nebo toho, co vám ukazuje svým životem, že všechno lze zvládnout? Neee??  Aha, ano, všimli, tak to je dobře..... Protože takto to funguje...... :-). 

A proto: HURÁ KE SVOBODĚ, ZDRAVÍ, RADOSTI A LÁSCE ...