Co to se mnou je??

27.11.2018

Tak tento článek jsem začala psát včera, ale dnes je už 28. 11. - prostě jsem byla situací vytržena z práce. Takže znovu se ptám? Co to se mnou je? Tuto otázku jsem si pokládala asi 2 dny - od neděle do právě včera ráno.... Vůbec jsem  nechápala, že mám stav jakoby deprese, stav, který měl pramálo společného s radostí, živostí a tvořením. Prostě to bylo divný. Přitom jsem si poslední dobou prošla těžkými zkouškami, mělo by mě přece být dobře, zvládla jsem všechno, co jsem potřebovala zvládnout..... Moje mysl je klidná, netrápí mě nějaké šílené myšlenky, tak co to je???? Opravdu stav, že mně vůbec nebylo dobře. V takovou chvíli mě vždycky napadá, že se musím na někoho obrátit, kdo mně pomůže? Kdo mně vysvětlí, co se to se mnou děje? Vždyť všechno je v pořádku. Aspoň to tak vypadalo...

No, pro tentokrát mě napadlo, zeptat se na tento stav Ektaru - Matouše Svobody, který je podle mě úžasný člověk, napojený, žije intuitivně, a když je mladý věkem,  mám k němu důvěru. Všechno jsme mu napsala. A on mi řekl k tomu svoje. A já pochopila... Pochopila jsem, co se mi stalo. Já totiž sice vyprázdnila svoji mysl, tedy zažívala jsem pocit prázdnoty, ale už jsem tam nic nedala zpátky. Co jako? No já prostě přestala vnímat ty maličkosti života okolo mě. Nějak jsem se držela starého vzorce, že musím něco dělat, něco řešit - ne že by tedy nebylo co dělat, ale vůbec se mi do ničeho nechtělo. Já jsem neviděla a neslyšela - třeba teď v Cafedoo nad Václavákem - cítím vůni zákůsků a kávy, svého zázvorového čaje, je mi teplo, i když venku mrzne, jsou tady se mnou lidé, které sice neznám, ale teď je vidím i cítím.... poslouchám příjemnoju hudbu... a sluníčko, které svítí na budovu Muzea - no nádhera - a to blankytné nebe - jůůůůůůů, to je fakt nádhera.... a já toto prostě neviděla. A tom ten život totiž je. Vnímat to všechno okolo sebe. nejen věci, přírodu, ale také v přítomnosti být s lidmi, se kterými právě sdílíme prostor..... A najednou přišla ta krása přítomného okamžiku. Jak je všechno nádherné a že to všechno je už tady, že není nic, co potřebuju získat, abych byla šťastná. Prostě už to tady všechno je. Takže tímto článkem děkuji Ekarovi za to, že mi otevřel oči. Děkuji vesmíru, který tady pro nás všechny tuto nádheru připravil. A stačí jen otevřít oči, uvidět, nasát vůni, pohladit třeba stůl, u kterého teď sedím, ochutnat dobrý zázvorový čaj..... a až zase budu jinde, pak si naplno užiju třeba saunu, nebo koupel ve Vltavě, mráz, sluníčko, které svítí do očí, až je nemůžu pořádně otevřít... nebo milování.... nebo bytí se svými syny.... nebo jen svoji samotu, ticho, klid...... Ano, dávám ANO životu.....