Já, žena… - něco pro ženy, něco pro muže

30.06.2019

Jsem žena. Když nechávám tuto krátkou větu v sobě znít, je to zvláštní pocit. Je to silné. Je v tom mnoho... Uvidím, co se mi podaří ze sebe vydolovat a dát do slov, tak jak to cítím....

Žena - rovná se něha, něha ke svým dětem, něha a láska a péče spojená s novým životem. Harmonie, přijetí, otevření se.

Žena - také znamená přijetí, tak jako matka přijímá své dítě, celé, tak jak je. I s jeho chybami, s jeho nedostatky.

Žena - to je milenka, která se otevře svému muži, oddá se mu celá.

Žena - to je její hluboká moudrost, kterou získává po celé věky, za všechny svoje inkarnace.... tato moudrost je uložena hluboko v srdci ženy, v její intuici, v jejím propojení se Zemí, i s vesmírem.

Co mohu jako žena říct o muži? Něco ano... Muž je jiný. Muž je logický, muž musí mít cíl, plánovat, jít za ním... chce vědět, potřebuje informace, ve vztahu k ženám je to lovec....každý muž hledá tu svou ženu, která pro něho bude milenkou, matkou, moudrou vědmou, čarodějkou...

Já sama cítím v sobě všechny výše uvedené kvality ženy. Ne vždy stejně silně, narážím na nezpracované staré záležitosti, která mi prozatím brání být tím vším pro svého muže. Proč o tomto tématu píšu? Protože mám svého muže, kterého miluji, se kterým jsem hluboce propojená. A s tím souvisí žití všech výše uvedených kvalit. Proč? Protože celou dobu, kdy jsme se setkali, vyskakují, ano přímo na mě vyskakují naše společné inkarnace, které ještě nebyly zpracované, ale i moje vlastní nezpracované strachy, vzdor, nepřijetí..... Mám svoji metodu, jak s jtímto vším pracovat... o tom možná později.

Když my ženy, chceme být skutečně s mužem, žít skutečný vztah s ním, musíme naprosto zapomenout na to, abychom protlačovali svoji vůli, abychom vnitřně cítili odpor k čemukoli, k názoru či životnímu postoji svého muže. Zde je třeba být matkou svému muži. A v tom si myslím, je právě asi největší problém žen - vydržet to, ustát to a neurazit se. To je naše ego, naše staré názory, většina žen se snaží hájit svoje názory, svoje hranice. Ale žena má přijímat a milovat. Skutečně milovat.

Co to znamená skutečně milovat?

Pro mě je to právě bezpodmínečné přijetí muže, se všemi jeho nedostatky. Stejně jako dítě. Je to jakoby laskavé obejmutí muže, tak jako to dělá matka svému dítěti. To je to, co žena musí pro svého muže udělat. A nic za to neočekávat.

Očekáváme od mužů hodně. Jsme od mala vedení, že muž se postará, že nás zabezpečí, že se o nás postará. Ano, postará se, podpoří nás. Ale nejdřív musíme my ženy ho skutečně milovat. Tak jak jsem napsala výše. Neočekávat nic a milovat. Opravdově, hluboce, umět odpouštět. A nechat to být.

Neplatí to koneckonců jen pro vztah ženy a muže, ale pro jakýkoli vztah s ostatními lidmi. Ano, ozývají se naše stará zranění, neumíme to, vnitřně vzdorujeme, bráníme se. Co to dá. Znám to. Do velice nedávné doby (cca pár dnů zpět) jsem to dělala taky. Pomalu pomaličku jsem si to všechno uvědomovala. Můj vnitřní postoj. K muži, k lidem, k rodičům. Ano, byl tam vnitřní vzdor a odpor. Někdo to nazývá egem, mně stačí název vnitřní pocit, emoce. A tyto se dají postupně zpracovávat, čistit, a my můžeme s člověkem žít v lásce a harmonii.

Tak třeba moje dnešní zkušenost s mým mužem. On je tak ze mě naděený, tak se mně chce pořád dotýkat, hladit, objímat, mazlit se... vím to, ale na veřejnosti je mně to nepřijemné, a dnes zrovna mě vyprovázel na vlak a na nástupišti i před nádražím mně při objímají neustále sahal na prsa, nadzvedával sukni. Já jsem v sobě pocítila vzdor, urazila jsem se, řekla jsem mu to, že mi to na veřejnosti vadí... byla jsem naštvaná, že na veřejnosti mi neustále sahá na intimní místa.... Vážně mě to naštvalo... no sedla jsem do vlaku, vím, že takto se mi ukazuje to, co jsem v minulých inkarnacích dělala já jiným lidem, proto jsem se všem těmto lidem omluvila, požádala je o odpuštění - takto to dělám s každou věcí, která mě naštve, která mi hodně vadí... a že jich už bylo...No a jakmile toto udělám, nastane ve mně klid a mír. Je to pryč. Prostě mi to přesvává vadit. V této konkrétní situaci samozřejmě nevím, co bude, až se zase za dva dny setkáme, ale dříve, když jsem nějakou záležitost vyčistila, požádala o odpuštění, tak najednou se stane to, že už nevnímám, že by se toto dělo, že by mi něco vadilo. Prostě to zmizne z mého života... můj muž je skvělé zrcadlo. Platí to o všech mužích ve vztahu k ženě. Muž nedělá nic, co bychom my nepotřebovali uvidět. Až my ženy budeme tzv. "Čisté", tedy v lásce, harmonii, i muži už nám nebudou nic ukazovat, tedy nebudou se k nám chovat tak, jak se nám to nelíbí.

A to je vlastně podstata vztahu. Nejsou hranice, které muž překračuje. Je to jen naše vlastní nezralost, naše vlastní nezpracovaná situace. Nás žen.

A jak postupujeme, čím dál víc dokážeme prožívat lásku a radost. Lásku a radost ve všem bytí.... Pokud nás někteří lidé uráží, cítím se poníženi nebo jakkoli nám není dobře - je to naše... proto stanovování hranic NE... NE... NE...

Jsme to my. Jsem to já. Já. Jen já. Ten druhá mi to jen ukazuje.

A víte co se děje? Postupně, jak život jde, a já si víc a víc uvědomuju, že já se musím sklonit, já musím žádat za odpuštění, ne ten druhý, tak souběžně s tímto posunem cítím opravdu klid. Víte, ten klid, harmonii, najednou mám spoustu vnitřní energie jak pro sebe tak pro ostatní.

Ještě k té dnešní situaci. Vím, že on takto projevuje svou lásku ke mně i k ostatním jemu blízkým lidem. Vím, že mě miluje. A vím, že i já jeho. Vše je nyní vpořádku.

Ženy, nedohadujte se se svým mužem, nestůjte na svém, mějte v sobě dost lásky a klidu, abyste přijali vaše muže takové jaké jsou. A přitom rostla vaše láska k nim i k Bohu, tedy přijetí všeho, co se vám děje. Takto to vše má být. My potřebujeme pro náš růst přesně toho muže, co máme po svém boku. A když ho nemáme? No asi ho vnitřně chceme - potřebujeme ho - takže on nepřijde.

A i když muže milujeme, musíme být vnitřně naprosto samostatní, připraveni žít sami. Nejlepší je zříct se v sobě lásky k muži, odevzat tuto lásku i svého muže Bohu. A pokud ho máme mít, tak s ním budeme dál žít. Pokud se o něj bojíme, bojíme se, že muže ztratíme, ano, ztratíme ho. Takto to funguje.

Tento článek píšu natřikrát. Začala jsem včera, tedy 29. 7. Dopisuju ho ve vlaku - jedu do Blanska, 30. 7.

Mějte se krásně, ženy, milujte své muže jako svoje děti, přijímejte všechno, co vám ukazují s láskou, protože to přesně takto my ženy potřebujeme.

Krásné prázdniny.

PS: když čte tento článek žena a cítí vzdor nebo odpor - má co zpracovávat, jestli tento text přijímá, žije skutečnou lásku, dobrosrdečnost, harmonii....já ji právě začínám žít, jsem za to šťastná, protože mi to naprosto radikálně změnilo už teď můj život - je to až nepředstavitelné, jak se cítím plná lásky, štěstí, klidu, míru.... Přeji vám totéž....