Když mám depku…

07.10.2019

 Chci psát o mém duchovním životě, či rozvoji, jak bych to nazvala, ale mám toho všeho tak nějak pokrk. Absolutně mi nejdou žádná slova, která by chtěla popisovat toto. Víte, vlastně pořád jsem buď nahoře, tzn. že mi je dobře, nebo dole, tzn. že se ztrácím v pocitech marnosti, zoufalství, pocitech viny....    

Tento článek jsem napsala před včerejškem večer, tak nějak ukazuje na moje myšlenkové pochody a pocity v uplynulém týdnu. Je pravda, že ten týden jsem se cítila hodně špatně, ne pořád, vždy něco v mém reálném životě mě probralo, pak jsem se zase dostala hodně dolů. A nejvíc dole jsem tedy byla včera ráno. To jsem myslela že ani nevylezu z postele. Nechtělo se mi vůbec hýbat, jen jsem brečela. Takhle špatně jsem se cítila cca před 3 lety, to jsem mívala hodně často, ale pak se začala zajímat o tzv. duchovní rozvoj ... no a takhle jsem to viděla před dvěma dny, než mě z tohoto stavu vytáhli moji dva synové, protože potřebovali uvařit oběd - a pak plavání v jezeře na Sadské a posléze holky při hraní tenisu..

Mám pocit, že ač jsem si za posledních 7 let prošla mnohými "akcemi" pro ztv. posun, stejně jsem na tom stejně. Absolutně. Mám pocit, že ty řeči okolo duše okiolo nějaké transformace, jsou kecy. Prostě kecy. Který nevím proč někdo vykládá, že se to tak má, že to tak je... Nevím. Prostě jsem tomu věřila. A možná tomu i věřit budu. Zase. Nevím. Teď mám pocit že je to blbost. Všechno. Od A do Z. Věřím teď jen tomu, co je tady a teď se mnou a co cítím. Toť vše. Je taky pravda, že mi dochází nesmyslnost různých obecně uznávaných pravd. Teď mi napadá přílklad zapalování svíček. Za mrtvé. Ach jo. Nechápu. Vážně nechápu. Nilkdy jsem to nedělala. Nikdy mi to dřív nikdo neřekl. Až teď. V souvislosti s Gottem. Je toho tolik, co děláme nějak tak automatcky.... Prostě z nějakého důvodu to dělají ostatní, tak je to dobře. Stejně nevíme doopravdy, že to je dobře, nebo že to má smysl, význam. Spíš mi teď připadá, že to má význam pro toho, kdo svíčku zapaluje, a ne pro toho mrtvého. Tomu je to fuk. A vůbec hřbitovy... Proč? No to je jedno.

Ted' se mi nechce vymýšlet další takové aktivity lidí. Ale já toho mám dost. Lidi toho ale faklt dělají hodně, když to dělají druzí.. jakoby davové oblékání, davové otužování (prý na jaře se má začínat), davové upouštění od koníčků a zálib u lidí když se dostanou do vztahu, davové šílenství když se někdo dostane mezi vegetariány nedej bože vegany... to hned lidi mají blbý pocit že jedí maso... a to nemluvím o mnoha článcích o vztazích, o tom, jak všichni spějeme ke vztahu s dvouplamenem a takové žvásty.... No blbost. Ale jak to působí na zraněné ženy? Či muže? No přeci všichni hledáme toho "muže" tu ženu... a zase blbě...

A to jsem nepsala o hubnutí, o oblékání žen, jak se právná žena obléká, to jsem nepsala o cvičení, jak správně má vypadat tělo, koolik správně se máme hýbat, co tedy vlastně jíst, možná kolikrát mít sex... noooo a nebo vůbec jestli jíme všechny ty stopové prvky a vitamíny - a co ženy? Používáme ty správné krémy na pleť? Neohrožujeme ji? Jejda a je potřeba zastřihovat konečky vlasů, že... a taky joga, no to je nejlepší cvičení - anebo posilovna? Nebo běh? Aerobní sport?

Nebo co?? Vlastně?? A kdy vlastně ženy, máme mít první dítě? Když to prošvihneme prý je průšvih - no a povídání že hledáme vztah, který bychom chtěli navždycky - jako v té pohádce, která ale svatbou končí.. tolik povídání co je nejlepší.. a my se toho tak držíme...

A ještě mě napadá ta správné zdůvodnění proč je někdo takový a někdo makový - no přeci ty jsi se narodil jako štír.. a ty jako beran, no to je jasné, že to tak máš. Nebo ty to tak nemáš? To je divný, když jsi blíženec..... juuuuuuuu to je takový tabulek.... A sloupečků a řádečků. Život mi takto připadá jak na čtverečkovém papíře, pěkně nalajnovaný. A běda někomu kdo vybočuje. Z čehokoli. To jsem prosím nevypsala zdaleka všechna zařazení.

Končím - už mě to nebaví... jsem tady já. Já sama. Já sama za sebe. Kašlu na řádky a sloupce. Jedu na pocit, na emoci. Někdy na zlost. A hodně hodně na strach. A jedu na marnost všeho co dělám a pak zase na radost, že žiju a že mi je dobře. Jedu na vztek na někoho, kdo mně ublížil, a pak zase na odpuštění, až se s tím vyrovnámi, když si to třeba jen myslím. a jedu na tělo. Kam mě vede? Hýbat se? Ležet? Do přírody? Někam daleko?

A čím dál víc na lásku. Na lásku k Bohu, na lásku ke všem lidem stejnou, na lásku k zemi, zvířatům a rostlinám, kamenům, vodě, ohni, větru.....

Uf, to jsem se tedy něěěěějak rozepsala, co? No to koukám, Awen. Jsi se rozjela. No joooo, však co. Asi mám dost mazání medu kolem huby. Teď momentálně. Jo.