Krach mé vize a co bylo dál

02.09.2019

Dnešek se mi opět zapíše do paměti, jako první den mého života, kdy jsem se radovala a přitom zažívala krach neboli se mi sesypaly moje plány.

Vezmu to od začátku. A prosím Vás, i když dále v textu píšu, co se dělo, možná to bude vypadat, že píšu o těch lidech negativně. Ale nikoli. Já to tak vnímala, skutečnost je "nějaká", ale jenom ne negativní. Není to o tom, že bych svoje zaměstnankyně hanila. A rozhodně zde není uvedeno všechno, to ani není možné. To uvádím raději hned na začátek. Ale prostě napsat to musím, aby zazněly pro mě podstatné záležitosti. Děkuji za pochopení.

Jedenáct let provozuji plavecký klub v Blansku. Vybudovala jsem ho jako svou srdeční záležitost, práce lektorky mě v prvních šesti letech neskutečně bavila a uspokojovala. Pak už méně a méně až jsem právě na jaře dospěla k závěru, že už z klubu odejdu. První, co mně napadlo, bylo, že ho holkám (lektorkám) nechám a odejdu. To bylo moje. Pak přišla cizí rada, že přece je to moje dílo, do kterého jsem dala spoustu energie a práce a že bych tedy za něj měla dostal peníze. No a už se to vemně krásně chystalo, že touto odměnou za moje mnohaleté snažení získám peníze, které opravdu potřebuji, jelikož momentálně žádný příjem nemám. Moc by se mi hodily. Tak jsem přemýšlela. Dohodla jsem se v červnu s jednou mojí lektorkou, že ona převezme klub a vyplatí mi jako výměnu nějaké peníze. Už na začátku prázdnin jsem si uvědomila, že tato lektorka není asi úplně ten pravý člověk, který by vedl můj klub nejlépe, podle mých představ z různých důvodů a začala jsem přemýšlet, že vedení klubu svěřím někomu, kdo podnikání rozumí, má větší zkušenosti a tudíž moje snaha o vybudování dobré firmy nepřijde vniveč. A tak jsem změnila původní rozhodnutí a dohodla se s vedoucího obrovského plaveckého klubu s celorepublikovým působením. Klub, kde fungovala perfektní komunikace, proškolování lektorek prostě to fungovalo. Nicméně pak jsem zjistila, že mým lektorkám se to nelíbí. Takže na konci srpna - minulý týden. Jsem se vrátila k původní dohodě a vyjednávala s lektorkou. Ovšem ta mi už nechtěla dát slíbené peníze. A já si řekla, že je chci, že je to přece moje ocenění. Takže co teď? Dostala jsem se pod tlak, ona očividně chctěla klub co nejdříve převzít, což je pochopitelné, jelikož se blížil začátek nového školního roku a přihlášky se jen hrnuly.. jenže jelikož jsem se cítila pod tlakem a zjistila jsem, jaké nepřátelské názory na mě mají lektorky z mého klubu, a s lektorka mně stále nehodlá dát ty peníze, co mi původně slíbila, napadla mě další myšlenka, nabídnout místo vedení jedné mé bývalé lektorce, která si už letos na jaře založila také svůj klub, je velice podnikavá a ta mi zaručovala opět dobré vedení s nárůstem plaváčků. A ona moji nabídku v minulý pátek odpoledne přijala. Dohodly jsme se na ceně za přenechání klubu, kterou jsem původně měla dostat od mé lektorky. Takže jsem byla moc spokojená, že budu mít peníze, klub je zadaný a mám klid. Krása, nádhera, jsem si lebedila. Přišel víkend, a neděle večer, a já měla telefon. Od holky, co přebírala klub. Prý se stalo něco - moje lektorky se domluvily, spojily se s druhým klubem a na místě, kde jsem už mnoho let měla pronajetý bazén, si dohodly, že místo mě, tento bazén teď od úterý přeberou. Nooo, takže v tu chvíli jsem cítila opravdu podpásovku, stalo se něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Jelikož už jsem se dostala do své vnítřní síly, ale bydlím v Praze, rozhodla jsem se napsat provozovateli bazénu e-mail, kde jsem mu vypsala moje stanovisko, vpodstatě šlo o to, že po tolika letech a po několika milionech korun, které jsem mu zaplatila v nájmech, mám nárok předat svůj klub komu chci, ke komu mám důvěru. Ten tuto moji odpověd vůbec neakceptoval a odpověděl negativně pro mě. V tu chvíli to bylo negativní. Bylo jasné, že zde je konec, že se bortí můj sen, jak získat peníze, které jsem brala jako něco, co mi patří, co si zasloužím. A za chvíli telefon další. Na druhém bazéně stejná situace. Prý moje lektorka už o prázdninách si na své jméno domluvla pronájem bazénů. Hmmm.  Očividně opravdu moc chtěla ten klub převzít. Zde jsem zahájila jednání, nicméně výsledky zatím nejsou. Takže jsem najednou, zničehonic, ztratila moji vizi, moji představu, která se totálně zhroutila. Mísily se ve mně pocity lítosti, pocity zneužití, nicméně už byly velice málo cítit. Převládal jakoby klid. Během dopoledne jsem se vybrečela, trošku si popovídala s kamarádkama a nakonec jsem poprosila o pomoc kamarádku terapeutku Elišku, se kterou jsme zpracovali těch pár špatných pocitů. A zůstala opravdu čirá radost. Už dopoledne, sem tam, na mě promluvil neskutečný klid, že je vše vpořádku, ale pak zase zmizel a objevily se nepříjemné pocity, tak nastřídačku. Ale teď už byla opravdu jen radost, a vědomí, že přesně toto se mělo stát. Přesně toto, přesně takto, ne jinak. Vědomí, že vše se děje dobře, že i když to teď vypadá, že jsem přišla o peníze tak ve skutečnosti to je naopak, i když to zatím ještě není vidět, že i když to teď vypadá, že mně holky podrazily, ve skutečnosti udělaly to nejlepší co mohly, protože se spojily s klubem, který jsem původně před asi 7 lety taky založila já, takže teď jsou obě moje "děti" propojené a spolupracují. Co víc si můžu přát? Nikdo mě nepodrazil. Ony chtěla pokračovat dál, jak byly zvyklé a tak si našly cestu. Udělaly to nejlepší, co chtěly a co měly. Je to úžasné. Takže vše je dobře. Klub Matýsek a já jsem dokončila a splnila svůj úkol v Blansku. Umožnila jsem mnoha a mnoha rodičům a dětem zažít krásné chvíle ve vodě. Udělala jsem skvělou práci, která teď je u konce. Klub Matýsek už není. Trvalo to přesně 11 let. Stejně,jako je mému nejmladšímu synovi. A že nemám peníze? No teď je nemám, ale vím, že už ke mně přichází veliká hojnost. A představte si, objevila se asi hodinu po tomto mém skvělém uvědomnění - uviděla jsem inzerát na pracovní místo, které mě okamžitě oslovilo a přitáhlo. Takže asi už velice brzy budu dělat to, co miliuju, budu trávit čas a pomáhat autiistickému chlapci. Moje srdíčko je nadšené, moje dušička si jásá. Takže, i když to vypadá zle, nikdy to není zle, chce to jen překročit jakoby tu bariéru, skrze kterou to nevidíme. Vždy je to dobře, ale my si tvrdošíjně stojíme za naším umanutým názorem. Když to ale prohlédneme, uvidíme to dobro v každé takové záležitosti a ještě k tomu se nám otevřou hned nové dveře dál , dál do nového krásnějšího, š'tastnějšího života. Vždy máme možnost buď se trápit, že nám někdo ublížil, hrát si na oběť, obviňovat druhého, nebo vzít zodpovědnost za svůj život, říct ano, je to takto. A přijmout to. Je to těžké. Nikdy dřív bych toto neustála. Ale teď už jsem došla až do bodu, kdy to zvládám. Děkuji za to Bohu i sobě.

Toť můj příběh. Kéž pomůže i vám....