Láska, Bůh, já

04.03.2019

Vlastně nevím, co jdu psát, prostě sedím u Muzea v Kafedu u dobrého kapučína a cítím, jak jsem rozvibrovaná. Cítím, jak se se mnou zase začalo něco dít. Ne, že by se mi toho dělo málo. Ale teď je čas to hodit na papír, tedy sem, na blog. Už jsem dlouho nic nepsala, nějak jsem necítila potřebu. Vše bylo takové nějaké obyčejné... Teď ale ne. Od mého pobytu na Srí Lance to nabírá spád.

Srí Lanka - ocitla jsem se tam se svým prostředním synem 16. února. Vyrazili jsme sami dva za teplem, za slony atd. Netušila jsem, pro co si vlastně do této nádherné země jedu. Nebudu zde psát o této zemi, ale o hlubokém propojení sama se sebou, kterého se mi v této části světa dostalo. Když to řeknu hodně jednoduše, našla a uviděla jsem Boha. Zni to zvláštně. Do té doby pro mě všechno, co zavánělo Bohem a modlením bylo divný, absolutně jsem to odmítala a byla proti. A teď najednou toto. Přišlo to naráz. Prostě jsem ho ucítila, a hlavně prožila neskutečně silnou lásku k němu. To Vám byla taková síla, že jsem to sama nechápala a napadli mě 3 lidé, kteří by mě mohli poradit, co se to se mnou děje. No a co se stalo? nikdo z nich mi neodpověděl. Nevím proč. Tak jsem to musela nechat být, nechala jsem tuto lásku v sobě žít a čekala jsem, že snad jednoho dne mi to bude jasné. A ano, už mi to jasné je. Vrchol poznání se tedy dostavil včera, proto jsem se dnes rozhodla napsat tento článek. A vypsat se z emocí, které mnou proudí, jsou silné a pro mě už začínají být čitelné.

Takže Bůh - Stvořitel - Zdroj - je to něco, obrovská síla, to, co nás všechny stvořilo a je tady stále a my jsme jeho kousek. V každém z nás je toto božství. Ale naším obyčejným životem jsme se od tohoto božství odpojili. A ztratili se. Vidíme jen to, co se nám děje v životě, někdy jsme šťastní, někdy smutní, zažíváme vztek, hněváme se na sebe, litujeme sebe či jiné, jsme zdraví či nemocní, chudí či bohatí. Ale v naprosté většině nespokojení.

A to je právě to. My jsme prostě zapomněli, nestačili si všimnout, že vše, co se nám děje, vše, co v životě máme či nemáme, vše máme právě od Stvořitele. A my jsme za to všechno přestali být vděční. Za všechno. Hledáme potěšení, ale tím pádem vidíme i problémy okolo nás. Ale ty problémy jsou prostě pro každého z nás místem uzdravení naší duše. A to si skoro nikdo neuvědomuje.

A ted se mi vymazal obrovský kus textu, takže píšu znovu, asi to má nějaký důvod, nevím.  V hlavě prázdno.... tak jdu na to..

A já začala děkovat Bohu, za všechno, začala jsem znovu cítit svůj vzdor, svoje odsouzení jiných lidí, kteří si myslí něco jiného, začala jsem cítit všechny ty nepříjemné pocity a současně s  jejich uvědoměním  prosím za odpuštění. Neskutečná očista duše nastává, a láska roste čím dál víc. 

Srdce se otevírá a já se ocitám na pozvání kamarádky na nějaké víkendové akci. Právě tento víkend. Co to je? Budování komunity, budování společenství - jasně stanovená pravidla, která se musí dodržet, skupina dvaceti lidí, kteří se sešli naprosto nezávisle na sobě, vypadá to nahodile, s různými zkušenostmi, s různými názory na komunitu... kruh, sdílení, v podstatě neorganizování, hledání ve vlastním nitru pohnutí k akci, k mluvení, k projevení čehosi, co vlastně ani nevíme, co je... zajímavé, těžké, nové...

A je tady neděle, včera, konec semináře, hodnotíme celý víkend. Asi jediná nejsem nadšená, mám neutrální pocity, prošla jsem si svým strachem s vyjádřením se mezi lidmi, s vyjádřením toho co je uvnitř mě. Nevím, jestli jsem vůbec s akcí spokojená, nevím, co mi to dalo, co mi to ještě přinese. Jsem unavená, ale vnímám, že něco se děje, ale nedokážu to popsat, identifikovat.

A najednou mi přichází určité konkrétní uvědomění. Jdou mi slzy do očí. Jde o muže. Muže, který je součástí mého života od listopadu 2017, kdy jsem se s ním poprvé setkala. Muže.....díky němuž jsem poznala hodně sama sebe, který způsobil v mém životě prostě silný otřes. Vztah s ním byl pro mě něčím krásným, těžkým, bolestným, extatickým.... Nechci teď tady rozebírat vše, co ve vztahu bylo. Bylo toho hodně, ale .... co se stalo včera? Já si uvědomila, jak moje láska k němu byla ... jaká vlastně byla?? Neúplná? jak to nazvat? já jsem si uvědomila, že jsem ho nemilovala se vším, co k němu patří. Že jsem hodně věcí na něm odsuzovala, že jsem spoustu jeho názorů nechápala a odmítala. Nemilovala jsem ho celého. Vztah jsem s ním ukončovala asi na třikrát, a vždycky jsem si myslela že je to v pořádku. Vždycky v tom ale byla moje hlava. Nebylo v tom srdce. Srdce se ozvalo včera. Najednou přišlo poznání ale i mohutná láska, která mi projela ze srdce celým mým bytím. TEĎ HO MILUJU. ÚPLNĚ CELÉHO, TEPRVE TEĎ.  A co je zajímavé? Až teprve teď s tímto uvědoměním a procítěním vím, že je úplně jedno, jak se rozhodne, jestli mě bude milovat, nebo ne, jestli se spolu uvidíme nebo ne, jestli se spolu budeme milovat nebo ne, jestli je v Praze nebo třeba na Novém Zélandu.... je to prostě jedno. A to je prostě můj život. Od teď. Opravdu až od teď. Dřív jsem si namlouvala, že miluju, ale stále tam byly nějaké výhrady.

A to je teď můj život. Miluju vše v mém životě. Miluju Boha, miluju sebe, miluju ostatní lidi, zvířata, rostliny, Zemi..... A očekávám, co přijde... Jsem zvědavá, miluju překvapení, miluju dobrodružství, je fajn vést se na vlně života....