Láska k muži

27.07.2019

         Miluji, moje duše, moje srdce miluje. Miluje druhou duši, druhou bytost, druhé srdce. Muže. Mužskou energii. Chvíle jsou krásné, spojení nádherné, společné bytí prostě boží. Ale my dva jsme se nepotkali jen proto, abychom žili krásné chvíle, chvíle objetí, úsměvů, legrace, milování, hlazení, mazlení. Ano, toto je moc a moc krásné. Ale my jsme se přišli čistit, společně zbavovat starých vrstev našich energetických těl. Našich zasekaných emocí. A jde nám to dobře....

             Opravdu. Tedy za mě. Včera jsem pocítila velice silně být sama, že už nedám to objímání a stálou tělesnou přítomnost. Potřebovala jsem najednou,zničehonic, bez jakéhokoli důvodu být sama. Ale přišlo to nečekaně, sama jsem se tohoto mého pocitu zalekla. Nejdřív jsem zmlkla a nemluvila. On vycítil u mě změnu, moc na mě nemluvil. Po příjezdu domů jsem věděla, že si musím zalést sama do sebe, do své největší hloubky, do svého nitra, do takové hloubky, kde neuvidím nic okolo mě, budu vidět a cítit jen sama sebe. Připravila jsem si tabáček mapacho, vybavila se dekou, pitím, toaleťákem (na smrkání), mobilem na pouštění meditační hudby a sluchátky a šla si sednout na zahradu. Muži jsem řekla jen že hodinu chci být sama a ať mě prosím neruší. A že pak půjdu spát do chaty, sama. Udělala jsem si krásný prostor pro sebe, noční obloha nademnou, hvězdy, to vše způsobilo moje hluboké propojení nejen sama se sebou, ale s celým vesmírem, což jsem vlastně také já. Bylo to úžasné. Měla jsem v sobě silný pocit, že můj muž toto nedává, že mě chce mít pořád veselou usměvavou, aby mě mohl pořád hladit a držet a líbat.... Já nevěděla jak s ním vykomunikovat, že potřebuji i být sama. Že my dva jsme sice pár, pár milujících se bytostí, ale neznamená to, že se stáváme siamskými dvojičaty. Je jasné, že potřebujeme být každý sám, tedy já už to jasně poznala. Ale co teď. On to takto nechce. Vím to, cítim.

Upozornění pro vás - čtenáře - píšu o něm. Neberte to jako posuzování, je to jak to cítím. Nehodnotím jeho reakce - to jen na vysvětlenou předem.

         Jeho reakce na moje osamacení je vzdor, zničení toho, co jsem udělala u něj na chatě.... Jak z toho ven???? Při meditaci toto vše zmizelo, já prosila Boha, ať mi pomůže, dá pocítit, co mám udělat, jak, co říct, aby nevzplály oboustranné emoce, aby nedošlo k hádce - zbytečně. Cítila jsem veiiký tlak na srdci. Po medietaci mě ale prostoupila radost, a touha po tanci. Pustila jsem si proto taneční rytmickou hudbu do sluchátek, bylo už asi 22:30, takže úplná tma a já trsala na zahradě - nádhera, moje tělo se krásně uvolnilo, bylo mi krásně, jen bych ještě tedy u toho zpívala nahlas, ale to fakt nešlo :-).... Pak jsem dostala jasný. Pokyn, vnitřní pocit, běž spát, s úsměve a polibkem, řekni muži jen dobrou noc ... on totiž měl ustláno venku na zahradě, já šla do chaty, samota na lůžku byla hojivá, vyspala jsem se a ráno přišlo to, co jsem cítila ze strany muže už večer.

         Ráno přišel a začal se do mě navážet... co teď? Jak reagovat? Spávně? Já nikdy ještě nemluvila otevřeně o svých pocitech, o svých potřebách. Je to pro mě zcela nové téma, vím, že to už umít, že mohu mluvit, ale současně jsem si uvědomovala, že on je uražený, že každé slovo by bylo jen podporou jeho dalšího vzdoru. Opět jsem se zklidnila, dostala do sebe, a prosila Boha, co mám teď dělat, jak se zachovat.... A najednou z ničeho nic jsem pocítila obrovskou radost, začala jsem se smát, protahovat se v posteli, a věděla jsem že to je ta cesta. Zvedla jsem se z postele, a už při scházení z horního patra chaty jsem se smála a dělala blbiny...dala jsem mu pusu a šla jsem se umýt studenou vodou ze studny, -to byla krása, moje tělo si rochňalo... a uděla jsem si kávu a snídani,,mluvili jsem normálně, já pořád nevěděla jestli o něčem mluvit.. při krátké rozmluvě mi řekl, že nikoho na chatě nepotřebuje... hodně se mě to dotklo u srdce, bolelo mě to. Ty jeho reakce na to, že se nechovám podle jeho představ, jsou pro mě velice bolestivé. Okamžitě mě odepíše, okamžitě mě nepotřebuje... jdu proto na pole na internet, protože na chatě není... stále nevím, co s tím, přicházím domů, objímam ho, líbám, pořád cítím ten odstup.....ráno u snídaně jsem se ho zeptala, co dnes bude dělat. Řekl, že se bude dívat na tour de France. Řekl to tak že mi jasně dal najevo, že je to z jeho strany vzdor. Protože jinak mluvil vždy úplně jinak, ptal se mě, co chci a tak.... Já mu řekla, že chci jet na Sadskou zahrát si volejbal, ten jsme tam hráli včera a mě to moc bavilo. Byla legrace. Tak jsem se rozhodla, že pojedu busem a vlakem z chaty tam. Potřebuji být prostě někdy sama. A on očividně taky. Ale mám pocit, že o tom neumíme mluvit. Vždy, to skončí tak, že mi dá najevo, že je to jeho chata, on si tam dělá co chce, on rozhoduje o tom, co tam bude mít a jak.... Dá mi najevo, že jsem pro něj zbytečná, nebo snad nadbytečná? Nevím, netuším přesně o co jde. Vím že to dělá, jen když vzdoruje. Tvrdí, že on žádné emoce nemá, že jen já je mám. Nejsem asi schopná vysvětlit mu, že toto jednání je právě pod vlivem nějaké emoce. Pravděpodobně emoce pocitu opuštění... nevím...

       Takže co? Miuju ho, začínám úplně stejně jako na začátku tohoto článku. Vím, že emoce, bolesti, které cítím v těchto chvílích s ním, jsou moje staré emoce. Ano vím to, vím, že je jen prožiju, vybrečím, že o nic jiného nejde. Je to ale trošku těžší. Vážně si nevím rady jak komunikovat. Slovy.... On mi dává neustále najevo, jak je na tom duchovně dobře...., jak umí neřešit problémy.. že problémy nejsou.. ano, i tak se můžu stavět k problémům, prostě nejsou, prostě jsem jen já a ty vypadni...... Bože, pomoz mi jak toto ustát... Děkuji , bože miluji tě, miluji Tebe, miluji sebe, miluji svého muže....... Ano protože na druhém místě po Bohu jsem já, musím udělat to, co cítím... vzdor už v sobě nemám. Měla jsem ho dřív.. celý život. Ale ten vzdor je pryč... vpodstatě už se cítím velice dobře... jen někdy.je mi hůř... takže co udělám? To co budu cítit. Vím,že se musím nacítit na sebe, na Boha a pak se rozhodovat, ne v důsledku reakcí mého muže. Takže uvidíme, co bude, nechávám to plynout. Jen jsem to zas musela vyplivnout sem do noťasu, vám na přečtení.... Najdete v tom sebe? v něčem? Jsem ráda, že jste tento článek dočetli až sem. Myslím, že jsme na tom všichni stejně, s emocemi, reakcemi.... Důležité je mít na paměti správné pořadí lásky..... Bůh, já, děti, muž,.... Ano tak to je....takto můžeme všemi nepříjemnými stavy projít rychle a dále si užívat krásného života v lásce ke všemu - a už se nebudu opakovat - teď myslím i přírodiu, nebe, vodu, slunce, ostatní lidi, kreslení, tanec, povídání, zpívání, doteky......

       Uběhlo asi pět hodin od doby, co jsem dopsala předchozí slova. Jedu vlakem z Českého Brodu domů do Prahy. Jsem již sama. Tedy v reálu. Můj muž mi řekl, že nechce takovou ženskou jako jsem já. Jsem pro něj nemožná. Toto slovo opakoval několikrát. Více konkretizovat nechci. Je to osobní. V podstatě šlo o to, že mě není schopen přijmout s tím, že se zachovám jinak, než on měl představu. Že půjdu někam, aniž by takový byl plán... já už nežiju plánem. Ano, dovedu se řídit plány, dovedu si představit cíle.. ale moje cesta je přes srdce, jsem vedena, když cítím, že potřebuji být sama, někam jet, jít, musím to respektovat, protože tím respektuji sama sebe....Toto jsem já.

       Můj muž, kterého miluji, už mě takovouto nechce. Řekla jsem mu, že ho miluju a že respektuji toto jeho rozhodnutí. Takže konec. Ano, přišla lítost, téměř slzy, ale byla jsem zrovna v autobusu, takže nějak mezi lidmi jsem je potlačila. Bylo mi trošku smutno. Ano, hlavou mi běžely myšlenky, jestli se to dá spravit... proč a proč a tak... pak jsem dvě hodiny hrála volejbal se známými nudisty. Byla legrace, já se opět snažila, tedy už od rozchodu, prodýchávat se a být v sobě. Ano, již dokážu udrzet stav rovnováhy. Ano, je to pro mě situace, kterou považuji za danou Bohem a proto ji přijímám. Ano, byla bych ráda, kdyby se ozval, kdyby napsal, kdyby zavolal. Miluji ho, vím, jaká zranění, jaké emoce v něm se ozvaly, co to z něj mluvilo. Vím to, a proto pro mě není problém ho takto akceptovat.  Je to  jeho navyklý způsob života. Já můžu jen milovat. A láska ve mě zůstane, dokud mi Bůh nepošle jiného muže, který mě třeba už přijme takovou jaká skutečně - uvnitř - jsem. může to dopadnout i jinak. že se ke mně vrátí.

       Já jsem si zpracovala  ve svém nitru již mnoho. Dostala jsem se do bodu rovnováhy, lásky ke světu, neposuzování, chápání, vědomí. Jsem za to ráda, protože už nemusím trpět. Ttpěla jsem dřív, dřív, když jsem ještě neviděla boží vůli, když jsem ještě šla tzv. hlavou proti zdi. Ano, ráda bych věděla, zda je ještě šance, že budeme spolu. Ale ve své podstatě to není důležité. Důležitý je cit lásky. Opravdové lásky, když vidím boha v tom druhém, vidím i nedostatky... i krásu celé bytosti. Za to jsem vděčná. Proto děkuji. A ještě něco... na Fb si odstraním formulku "Jsem zadaná". Myslím, že zadaná tak, jak to myslí FB už nikdy nebudu. Budu milovat, možná budu milována.To nevím.. ale důležitější je milovat. Nic jiného není důležité.

       Končím toto psaní už v Praze, ještě ve vlaku, cítím obrovskou radost, otevřené srdce, lásku, nezbývá než říct děkuji Bože, děkuji Moniko... Jsi úžasná, co jsi dokázala - a jsem si jistá, že to není ode mě sobecké. A jak to dopadne, to se uvidí....