Letošní vánoce mám jinak

23.12.2018

Letošní vánoce mám jinak


     Je večer 23. prosince. Touto dobou jsem vždycky měla napečené aspoň nějaké cukroví, nakoupené a většinou i zabalené dárky, koukala jsem se na pohádky, ještě jsem uklízela.

     A letos? Nemám napečeno nic. Snaha byla, koupila jsem si aspon máslo a mleté oříšky... dárky nemám ani jeden.. Proč??? necítím to, abych je šla kupovat, abych lítala po obchodech a sháněla a byla ve stresu. Prostě letos je vše jinak.... Jako celý můj život. Jsem hodně zaměřena do sebe, protože během posledních 3 měsíců, co jsem se odstěhovala do Prahy, se můj život točí a běží a třese se v základech.... Nejde mi absolutně přemýšlet o takových běžných materiálních záležitostech, týkajících se vánoc. A taky proč? Vážně teď nevím, proč bych chystala vánoce. Protože je to tradice? Protože to dělají všichni? Ne, to ne.

     Letos jsem poprvé silně procítila slunovrat. Neobvykle silně. Slunovrat je spojen se smrtí. Smrtí něčeho v našem životě, co už je pryč, co už je nefunkční. Máme se s tím vším rozloučit. A slouží k tomu 3 dny - 21., 22. a 23. prosince. A v tuto dobu jsem i já prožila svou smrt. Zemřelo toho víc ve mě, aby se zítra mohlo narodit něco nového. Aby do mého života vešlo zase o trochu víc světla. A stalo se včera to, že jsem prožila svou smrt opravdu - při čtení knihy jsem se ocitla ve svém minulém životě, kde jsem byla upálena na hranici. Mělo to všechno obrovskou sílu, emoce, které doprovázely moje upálení, bezmoc, zrada, zklamání zoufalství, smutek, pak rezignace - to vše jsem prožila ve skutečnosti kdy jsem musela ukončit vztah s mužem. Byla to taková síla..... Prožila jsem to až do morku kostí.

     Ale díky za to všechno. Cítím se jinak. Nedokážu to zatím zcela popsat. Jsem jiná. Zatím cítím NIC.a občas NĚCO. Mám pocit, že se stávám NIČÍM, že přestávám mít strach, strach ze samoty, ale že ještě necítím tu radost ze života. Jsem na začátku.... Zítra přijde světlo. Očekávám ho. Očekávám velký proud nového života. A radosti. A lásky. A nadšení. Vím, to, že to přijde, cítím to v těle.

    Je to o odevzdání všeho, odevzdání sama sebe. Svého ega? Možná. Hodně o tom čtu....Říkala jsem si, že toto musím napsat, že to ze sebe chci dostat ven. A teď, už teď se začíná v mém těle něco dít. Cítím svoje buňky, cítím své svaly, svou kůži, vše vibruje, je to krásný pocit. Hlava mně do toho trošku zasahuje: měla bys cítit smutek, že jsi zůstala sama, bez muže - ale cítím, že muž, ten pravý muž pro mě, brzy přijde.. Hlava říká : bez dárků vánoce?? ale proč dárky? Když obejmu svoje děti, když se usměju na někoho v metru, ve vlaku, na cestě, když budu cítit tu lásku, která mi proudí ze srdce ven - tak to je to co chci zažívat.

     Nastává totální obrat v mém životě. Našla jsem sama sebe, uvnitř sebe, ve svém srdci. A nacházím postupně svoji duchovní rodinu, vás, se kterými je mně krásně, se kterými jsem propojená. Děkuji.