Nezapomenutelný SILVESTR

03.01.2019

Takže, pěkně popořádku. Na letošního silvestra jsem se těšila jako na úžasnou lehkou taneční akci, plnou přátel, známých, pohody, zábavy, atd atd. Prostě jsem odmítla možnosti vedených akcí, potřebovala jsem si ho svobodně volně užít, jen radostně, podotýkám. Tak přesně ten jsem dostala. Ale co to pro mě znamenalo, to je to, co vám teď tady chci psát. 

Přijala jsem pozvání kamaráda Aldy, který pořádal akci s Liborem - Silvestr spolu. Ano, název krásný, téma - volné užívání, každý podle svého gusta. Se saunou, hrami, tancem, hudbou a čímkoli dalším. A v tom je právě celá pointa mého příběhu. 

Ono se totiž v podstatě jednalo o takové tvoření komunity, neboli tvoření všech přítomných lidiček, s plným uvědomováním, prožíváním, sdílením. Ale to jsem poznala až tam... Až jsem se začala babrat pěkně ve svých sra..ách. No první - na první pohled úplně nenápadná záležitost - služby v kuchyni, abychom se všichni vystřídali a přiložili ruce k dílu při přípravě pokrmů. Nejdřív se mi stáhlo břicho - jen informace ke mně přišla. Později jsem byla přímo oslovena, jestli půjdu vařit oběd ---- neskutečný pocit v těle - stažení - všude, hlavně břicho, vyrojení se pocitů jako - to nedám, to nezvládnu, nikomu to nebude chutnat, neumím to... tak takového prográmky mně vyjely v hlavě okamžitě. Přímo je utíkala a tak nějak doufala, že tam nepůjdu. Ale nakonec jsem šla - a opět nové peklo.... prostě pocit, že nedokážu ani umýt salát, nekecám, uplně hotová, neskutečně jsem měla pnutí v těle, strach, tlak v hrudníku... to se mi to krásně vyplavilo, moje pocity méněcennosti, pocity, jak jsem neschopná, nemožná, nic nedovedu... jojo, takže jsem si je krásně šťastně prožila, začala jsem tedy v kuchyni mytím nádobí, poté mytím zeleniny, pak jsem natrhala salát atd... no a prostě jsem svůj panický strach, který se kdesi ve mně z ničeho nic objevil, prožila a přežila... a byl pryč. Pak už jsem v kuchyni prožívala příjemné chvíle, mezi muži, kteří vařili vedle mě... no krááááááása. 

Tato akce byla opravdu úžasná. Libor, kde se vše konalo, měl zařízené vše od A do Z - výborné jídlo, pití, hudební nástroje, skvělé bydlení, pěkné prostředí.... Workshopy byly na dobrovolnících, takže tanec, jam, masáže, joga, saunování, všeho bylo dosytosti... No a přišel poslední den před odjezdem. A co se stalo? Odjeli 3 lidičky, se kterými jsem se jaksi niterně propojila, protože jsem cítila, že jsme na podobné úrovni. A zůstali ti, v mých očích lepší bytosti, které se chovali v lehkosti, sdíleli kde co, neměli strach se projevit, byli veselí, hraví, skotačiví - a já najednou mezi nimi - začlo se to ve mně pěkně zvedat - pocity strachu z vyčlenění, že mě neberou, že na ně nemám, že jsem nikdo proti nim, že vůbec nevím, proč by mě měli brát vážně, že nevím, proč by mě tihle lidé, se kterými jsem se téměř se všemi viděla poprvé v životě. Hlavou mi běhalo mnoho podobných myšlenek a já jsem se topila v příšerných pocitech, emocích smutku, bolesti, bezmoci, zoufalství.... to byl večer a ráno poslední den to vyvrcholilo... já ležela v posteli, myslela jsem že ani nedorazím na 10 hod na snídani, celé tělo jakoby v křeči, brečela jsem, nevěděla jsem co s tím, jak to uchopit, jak s tímto stavem pracovat. Uvědomila jsem si, že jsem tyto svoje pocity žila celý život, že jsem ale v běžném životě toto řešila jednou nebo dvěma dobrými kamarádkami, protože jsem se nedokázala ve větší společnosti projevit, prosadit, ukázat.. A teď je to tady a já jsem tady a nemůžu nic. Jen tady být. Bylo mně vážně zle. Tak jsem zavolala svému kamarádovi, který mi vždy pomáhá hledat příčinu mých těžkých emočních stavů, které se na mě tak asi jednou týdně sesypou... a ukázalo se, že původcem tohoto stavu jsem jen já sama, která jsem si kdysi mooooc dávno jako šamanka v Africe cca kolem 7. století dala sama sobě slib, že si nenechám přijít lidi blízko k sobě, aby mně neublížili po energetické stránce a já neztratila svoje schopnosti. Takže od té doby všechny inkarnace až po tuto mě provází faaaaaaakt skvělý pocity - chci, zoufale toužím být v blízkosti lidí, chci se s nimi propojit, milovat je, žít s nimi, nebát se jich a ono mě to od nich odtahuje samo... takže jsem hned začala s odstraněním těchto slibů, a už je mi dobře. Je dobře, že takto to na mě skáče, protože po odeznění vždy přijde odstranění nějaké důležité příčiny, proč se nemůžu radovat, žít s lehkostí a plynutím a za to jsem opravdu vděčná. A to ze srdce. Večer před tímto stavem jsem litovala, že jsem taky neodjela, že jsem tam zůstala, ale druhý den po obědě, jsem už nelitovala a odpoledne jsem byla naprosto šťastná, že jsem zůstala. Ano, to jsou změny.. Myslím, že někteří lidičky (myslím tedy konkrétního jednoho človíčka :-) ) to prostě nepochopí, že člověk může tak mnoho zažívat v tak krátkém čase. Ale jde to - fakt :-). 

Tímto chci poděkovat Liborovi, hlavnímu organizátorovi, za skvělé vedení celé akce. vnímala jsem tu citlivost, se kterou sledoval dění, reakce nás účastníků, a dělal všechno možné, abychom se cítili všichni dobře a v bezpečném území. Samozřejmě jsem vděčná všem, kteří mi ukázali moje zranění z minula, které jsem si díky tomu mohla vyléčit. 

A závěr? Dnes poprvé jsem přišla do školy, do třídy, ze které jsem před vánoci odcházela totálně vyřízená, zničená, s bolavou duší, plná emocí, že to prostě nemá smysl. A dnes? prožila jsem třídu jinak, poprvé jsem ji prožila jako na silvestrovské akci, jako živý organismus, viděla jsem každého žáka zvlášť, dokázala jsem se vymanit z pole všech, dokázala jsem se najít sama mezi ostatními a přece ve spojení. I když to bylo těžké, to neříkám, ale zavnímala jsem tu možnost, tu cestu, která vede k integraci všech členů kolektivu. To co jsem zažila v uplynulých pěti dnech. Uvědomila jsem si, že v kolektivu ve třídě je prostě absolutně nutné se poslouchat, nechat každého vyjádřit, že třída vedená jen autoritativně bez těchto možností umírá, nežije, a proto se brání - brání se agresí, neúctou, fyzickými útoky.... jinak to nejde. Prožila jsem ve skutečném životě to, k čemu jsem byla "dokopána" na akci, totiž k ponoření se do sebe, nacítění se, a upřímnému sdílení toho jak se cítím, co prožívám, uvědomila jsem si jak je to důležité, sdělit ostatním ty nejvnitřnější pocity. V uplynulých pěti dnech jsem se to učila, pomalu, se spocenýma rukama, celá jsem se klepala trémou. Wau, a dnes jsem sdílela s vedením školy jak to cítím ve škole já a: dostala jsem od paní ředitelky podporu, mohu se ve třídě aktivně zapojit do života třídy, mohu uplatnit svoje schopnosti pro práci s dětmi. Povedlo se to. Povedlo se něco fantastického. A co je důležité, napadám mně spousta nápadů, co s dětmi budu dělat - např. kruhy, sdílení, hraní, práci s emocemi, meditace, - a počkejte až do školy přinesu šamanský buben a barvy na obličej - wau- to prostě cítím, jak se to tam změní.... Děkuju Děkuju Děkuju, jsem nesmírně vděčná za každý okamžik mého života, za všechny lidi, co mi přišli do života.