Odkrývá se mi tajemství jménem ŽIVOT

02.08.2019

Sedím na posteli a projíždím si facebook. Jen tak. Cítím, že mám něco napsat, ale nepřichází mi slova. Pocitů v těle mi běhá dost... ale nějak to uchopit...Jak?

Třeba takhle - píšu, a zatím nevím co. Venku, kousek ode mě, asi 5 m jsou děti a chystají koně na dopolední výcvik jízdy. Je tady živo. Já se necítím až tak živá. Jsem docela unavená, protože nevím proč, ale ani jednu ze 4 nocí tady na ranči jsem nespala tzv. Jako nemluvně. Tak jsem taková celá rozlámaná a nevyspalá. Kafe mám vedle sebe a upíjím..

Čekám na inspiraci...

Tak jako vždy v mém životě, i tyhle 4 uplynulé dny nejsou výjimkou, tedy stalo se toho hodně. Vlastně důvodem, proč se něco začalo dít, bylo moje ohluchlé pravé ucho. Už asi 3 týdny mně občas zalehlo, ale ve středu ráno po meditaci, kdy bylo mým záměrem propojení s vesmírem, s vyšším já a slyšení vedení v mém životě, to ucho prostě nefungovalo. A hned přichází myšlenka - zavolej Ince, to je úžasná žena, která na základě fyzického problému pomůže najít příčinu a vyřešit ji. Takže ok, jsme domluveni na večer. Večer probíhá nejdříve podle jejích pokynů asi hodinové čištění mých strachů, vzorců a obranných mechanizmů, které mi brání slyše pravdu, strachů z nejistot, strachů z bolesti...po hodinovém čištění a ještě tedy po poradě s kamarádem Gemou, který mi odkryl ještě dvě inkarnace, kterých se moje ucho týká, opět volám Ince Je po desáté hodině večer a já s ní telefonuji a přitom pochoduji po vesnice asi do půl dvanácté. Neskutečná síla, co odcházelo. Spousta strachů, ale co mě nejvíc zaujalo jsou právě strachy z odevzdání se do boží vůle. To jsem vědomě činila, ale nešlo mi to. Tak už vím proč. Strach ze ztráty sama sebe - to už bylo ve vazbě na můj nedávný rozchod s mužem.

Tady musím napsat, že ač jsem si myslela, že muže miluji a že z mé strany vše bylo v pořádku, tak nebylo. Na vědomé úrovni ano, ale na nevědomé nebo podvědomé ne. Byly tam tyto strachy a bloky, sama jsem si zakázala kdysi splynout s druhou bytostí, abych nepřišla o sebe sama. Abych neztratila svou duši. Je síla, co si sami zařídíme, a pak se divíme, jak nám to v životě nefunguje.

Takže toto je pryč. Celou hodinu a půl i moje tělo se zbavovalo třesením starých prastarých věcí... těch obranných mechanismů, co jsem v sobě měla, jak jsem si stanovila, že musím mít všechno pod kontrolou, abych měla jistotu... ach jo. No prostě. Teď je to pryč. Hodně je toho pryč. Přišlo vellké uvolnění, už jsem psala do blogu včera, přišel pocit , že není nic, že nevím, že existuju, kdo jsem, co jsem, co můžu, prostě naprostě nic.

Dnes už je to jinak. Vnímám chuť do života. Ale co je nejdůležitější, z mého pohledu, je velká láska, která se z ničeho nic objevila. K dětem na táboře, ke všem lidem, které jsem teď potkala, ke všemu okolo mě. A ona ze mě přímo vytryskla....

A s ní pomaliu přichází radost. Pomalu, pomaličku. Pomalu se mi RESTARTUJE život, jak mi napsala kamarádka na FB.... Ano. Já ho restartovala a teď se rozbíhá. Moje vnitřní strachy mě přestávají ovládat.

Nevím, co bude dál, vlastně ani nevím, v kolik dnes pojedu zpět z Chlumce do Prahy. Ale to je jedno. Ono se vše vyvíjí pořád a neustále a přichází vše v pravý čas. Teď už to zvládnu. Možná přijdou ještě těžší časy, asi ano, staré potlačené emoce asi ještě budou chtít dostat se ven, ale nějak cítím, že už je dokážu projevit, projevit co cítím, svou potřebu, svou lásku....

Přede mnou se začíná odkrývat velké tajemství s názvem ŽIVOT. A já děkuji Bohu a sobě, že jsem se dostala až sem. Jsem vděčná..

Jo a na ucho už zase slyším...