Udělal to, tak ať za to pyká, trest je nutný!?

09.11.2018

Dnes se v tom od rána plácám. Od té doby, co jsem se dozvěděla, že kauza jednoho známého člověka ze světa tantry byla obnovena. A prý je to na facebooku a ve zprávách.Takže jsem si to našla. A vážně. A kolik je tam komentářů.. No to si počtu... Takže ráno na cestě MHD jsem si začala pročítat komentáře. Po půl hodině jsem jich přečetla pár desítek. A bylo mi těžko. Opravdu těžko na těle i na duši. Přitom téměř neznám toho obviněnéhočlověka. Viděla jsem ho dvakrát v životě a byl mi nesympatický. Nicméně jsem se zúčastnila jeho dvou seminářů a tam se projevil jako velice dobrý učitel. To zas ano. Takže co to bylo? Proč jsem z toho byla tak zdrcená? Ano, vážně zdrcená. Ono jde možná také o to, že sama právě v současné době procházím situací, kdy jsem sama obviněná. Ano, i já toto prožívám. To, co on, i když takto veřejně se o mě nepíše. Tedy zatím. A doufám, že ani psát nebude. Není to totiž o tantře. Je to takové nudné téma... O tom třeba později.Tak dnes prožívám tuto situaci. Je mi těžko na hrudi, na srdci. Až to bolí. Je to velký tlak. A cítím soucit. Ano velký soucit. Se všemi, co tady kdo píší. I s obviněným.Každý procházím různými životními situacemi. Naše reakce přesně vystihují naše vnitřnízranění. A těch máme všichni mnoho. Zaráží mně, že si to neuvědomují i ti, o kterých vím, žeprochází osobním rozvojem. Já tedy zde si dovolím příměr, i když z úplně jiné oblasti. Děti,školy. Tam je to hodnocení plné. Každý dospělý si tam dovolí děti posuzovat, porovnávat,odsuzovat, prosazovat... Děti se to učí dál. A pak vyrostou a - najednou jsme to my dospělí.ty malé děti... Takže školy, soudy, noviny, doktoři, ti všichni posuzují, zda se opravdu dobře chováme, zda děláme to, co se má. Jestli se staráme o sebe, o svoje děti, o své zdraví. Zákony, dodržování pravidel, vyhlášek..

Co to je všechno? Je to pravda? Ale toto je matrix. To je to, co je tady vytvořeno, ale my lidé, my jsme bytosti, které toto už dokážeme uvidět, dokážeme pocítit, že tudy cesta nevede.

Napadá mě Ježíš, ten, který byl odsouzen také. Okamžité ukamenování či ukřižování byl běžný trest. Ale dneska už všichni víme, že doba je jiná... Ale je to opravdu tak? Pomůžeme někomu, když druhého odsoudíme? Když bude pykat za svůj čin? Ten čin se stal z nějakého důvodu, v té chvíli nikdo z těch, co učiní něco protizákonného, neumí jednat jinak. A jedná se o drobnosti nebo i veliké věci - drobnost, zaměstnanec lže zaměstnavateli, proč nestihl splnit svůj úkol, zaměstnavatel neohodnotí podle etiky zaměstnance, žena pomlouvá sousedku, to všechno a mnoho a mnoho dalších skutků je porušení etiky či zákonů, spíše nepsaných, ale mají se snad tolerovat?

Znovu se ptám. Budou zraněné osoby, které nyní volají po trestu, spokojené? Opravdu spokojené a šťastné? Necítím, že ano. Ano, v první chvíli odsouzení ano, možná půjdou slavit, to nevím, budou mít radost, že dosáhly svého. Ale pak? Nevěřím, že takovéto jednání je v souladu s láskou. Nevěřím. Nevěřím, že pomůže jakkoli k lásce mezi lidmi. Nevěřím, že budou najednou vyléčena všechna jejich zranění, že jejich bolesti najednou budou pryč. Nebude jim o nic líp. Spíš hůř.

Já osobně věřím na to, že vše, s čím se každý člověk ve svém životě setká, vzniká tím, jakou energii vyzařuje, přesně to pak přijímá do svého života. A postupně, když se člověk zvedá, zpracovává různé svoje bolesti, strachy, zranění, která většinou vznikají v dětství, teprve pak se mu život může proměnit. A jsme v tom všichni stejně. Bez rozdílu. Já sama jsem si prošla obdobím, kdy jsem si připadala zraněná, zneuctěná, pošlapaná,prožívala jsem obrovský strach. Bylo to právě před 2 roky. Právě teď jsou to dva roky. V té době mě napadaly různé scénáře, chtěla jsem se soudit, chtěla jsem, aby všichni viděli, jak já jsem v tom nevinně, že chci to nejlepší, že oni - ti druzí - se mně snaží zničit. Sama jsem prožívala nenávisti v různých podobách. Já jsem nenáviděla, současně se svým strachem. A teď jsem čistá, strach je zpracován, bolesti a zklamání jsou pryč. A co mně zůstalo? Co je teď ve mně? Není tam nenávist, je tam pouze uvědomění si toho, že každý žije svůj život, že prostě jinak to nejde. Je ve mně velké pochopení. A pochopení nejen toho, co a proč mně kdo kdy udělal, ale také pochopení mě samotné. Kdo jsem, proč se to dělo, proč se třeba teď děje zase něco jiného. A je to jen a pouze o tom, co prožívám já. Prosím nemyslete si, že už neprožívám strachy, smutky či bolesti, to ano, ty tam jsou a pomalu vylézají ven na povrch. Důležité je hlavně je uvidět...

Teď se opět vrátím ke škole, k dětem. Ony jsou tam ty hodné děti, které mají učitelé rádi, ty, které se moc neprojevují, dělají to co se jim řekne. A jsou někde do průměru, co se týká klasifikace. No a pak jsou ty zlé děti, ti "parchanti", jak jim učitelé říkají mezi sebou. Ti, co vykřikují, perou se, otravují ostatní, neudělají, co se jim řekne. Prostě dospělí si s nimi moc neumí poradit. A ty hodné děti, ty to zase umí, ty ví, proč jsou hodné, i my sami jsme to věděli, když jsme byli malí. No ano, přece proto, že pak nám nikdo nic neřekne, prostě budou nás mít rádi. A ty "hodné" děti - jsou opravdu jen hodné? Tak jsme si je totiž ohodnotili my, dospělí. Já s dětmi pracuji už přes 20 let, a to v různých směrech. A poslední dobou mě opravdu baví je pozorovat. No a výsledek? Ti hodní, ti umí krásně záludně vyprovokovat ty"zlé", kteří se neudrží a vrátí jim to... Ten, kdo provokuje slovem, pohledem, ale je zticha, tak ten je označen za hodného, a ti další za špatné a zlé. Protože všichni, i já, i vy, prostě všichni, máme v sobě skrytou agresivitu. Jen ji dáváme najevo každý jinak. Je to tedy téma na dlouho, ale já chtěla jen popsat, jak to obvinění vnímám já.

Obvinit přes policii? No trest třeba bude. Ale my, co na sobě pracujeme, víme, že tyto systémové věci se týkají už jen 3. dimenze. Dále už je jen láska. 3D realita - to je dualita, ano dobré  versus špatné. Chceme se ještě stále potýkat s těmito aspekty? Chceme se v tom máchat? Když cítíme, že jsme poškozeni, to opravdu není naše srdce. To si to takto nepřeje. To je jen ego. Probuďme se už, pochopme, že takto to už dál nejde. Jenom vzájemným odpuštěním a vnesením lásky do sporů se můžeme uzdravit a posunout dál k lepšímu naplněnějšímu životu. Já už to žiju. Necítím nenávist ani k tomu, co něco provedl, ani k tomu, co ho napadá a osočuje. Každý si musíme projít svým vývojem. Ale teď už to můžeme pochopit, už si sami můžeme říct stop - takhle už ne. Tohle mi nic nedá. Sem přece nechci jít.

Takhle se prostě nedá žít.

Pravý život je prosvětlený. Víte, co mě pomáhá, když se cítím ve stresu, popř. když na mě nějaký ten strach přijde? Zavnímám malé světýlko ve svém srdci, a to se najednou začne zvětšovat, až naplní celé moje tělo a dostane se ještě dál. A najednou cítím klid. A co dělám, když cítím, že to mezi mnou a nějakým člověkem není úplně v pořádku? Zjistím si (je mnoho způsobů), co se děje, proč to tak je a zpracuju to tak, že ve mně není žádný blok, žádný odpor. Takhle to dělám já. A výsledek? Prožívám teď opravdu šťastný život, bez závislostí a strachů a nenávisti a pocitů zrady a zklamání. Tím vším jsem si prošla a musela se s tím vyrovnat. Stejně to dokáže každý, kdo chce.

Pojďme si říct, že takhle už ne. Že to chceme jinak. Protože je to jenom o našem rozhodnutí. Pojďte do toho. Dost už obviňování, trestů a viny. Každý jsme nějaký, máme všichni svoje kvality, ty jsou ale schované. Ale se zraněními a pocity, že musím bojovat proti někomu, ji nikdy žít nebudeme.

I já, když právě čelím obvinění, si dokážu v sobě najít tento klid, dokážu si postupně zpracovat jednotlivé prvky celé situace. Samozřejmě, že ne sama. Mám spoustu báječných pomocníků, většinou terapeutů, či různých vědomých lidí. Moje duše mně vždy k tomu správnému zavede. A já se nechám zavést. Je to o tom, že já to dovolím a že jim dám důvěru a pak to prostě funguje.

Bezpečí, láska, zneužití, zajištění, témata první čakry, to je společné téma všech, které jakkoli zaujala tato kauza a měli snahu cokoli k tomu vyjádřit. A je to téma většiny lidí. Dokud nebudeme cítit tuto lásku, kterou jsme v dětství nedostali, do té doby budeme do jisté míry všichni mít projevy jako agresivita. Je to i moje téma, moje téma posledních dvou měsíců.

Takže co na závěr? Všichni chceme být šťastní. Ale nikdy nebudeme šťastní, když mezi sebou budeme bojovat, svalovat na sebe různé viny, trestat se... To už patří minulosti.

Teď je čas opravdu ŽÍT. Tak?