S dětmi mluvit nesmíš!!

05.12.2018

Ano, tato rozkazovací věta mířila dnes ve škole ke mně.... Ale abych to vzala trošku popořádku:

Dnes proběhl můj třetí pracovní den na základní škole v Praze jakožto asistentky pedagoga. A možná jeden z posledních... 

Ne že bych odejít. I když jsem vlastně chtěla, během prvních dvou dnů mně opravdu napadlo utéct a už se tam nevrátit... Ale díky vážně skvělé terapeutce Andrei Homolové, která mi pomohla nahlídnout na moje pocity z perspektivy  mého nemocného vnitřního dítěte, jehož zranění z přibližně 5 let věku se mi právě zde u čtvrťáků otevřelo a hodně bolelo - celé úterý odpoledne jsem probrečela, celou cestu domů v MHD mi tekly slzy, cítila jsem  totální zoufalství a bezmoc. Zoufalství nad tím, co děti dělaly, jak se chovaly k sobě navzájem, nad totálním despektem k učitelce a ke mně... byl to stav opravdu hrozný. A právě tato situace ukázala na událost, která se stala v mých asi 5 letech, kdy se mnou právě bylo zacházeno s totálním despektem, bez jakéhokoli projevu lásky či soucitu. A toto zranění se mi teď otevřelo a opravdu hodně, hodně bolelo. A tak jsem večer a hned dnes ráno moji malou Moničku léčila, láskou, přijetím, pocitem bezpečí. Večer ležela na zemi a plakala, ještě ráno byla apatická, naprosto bez života,  ale odpoledne, to už jí z očí koukala nějaká ta čertovina... Dokázala jsem svoje zranění uzdravit a jsem za to vděčná jak Andrei, tak sobě. Ve škole jsem se cítila velice klidná, byla jsem ve svém středu a sledovala jsem, jak děti opět reagují, co říkají, jak vyrušují, odmlouvají, nerespektují učitelku. Věděla jsem už, že je to jen reakce na ni. Na její energii. Bylo to přímo cítit ve   vzduchu. Je totálně  zoufalá a unavená z dětí, chce je opravdu je chce učit, ale oni ji neberou... a chce po mně, abych jí pomáhala. Ano, ráda, ale tak jak to cítím.

Rozhodně nemůžu nadávat dětem a napomínat je v okamžiku, když cítím, že je to jinak, že spíše potřebují pozornost, kontakt, jinou aktivitu, či cokoli jiného jen ne napomenutí. Ale toho ona si už dnes všimla, že nekonám přesně podle jejích pokynů. Řekla mi, že když tedy budu proti ní, tak že to mezi námi nebude fungovat. I když jsem ji ubezpečila, že sice mám jiné metody práce s dětmi, ale rozhodně nejsem proti ní, tak vše vyvrcholilo v poslední hodině, kdy jeden chlapec se po poznámce do žákovské knížky rozplakal. Začala jsem se s ním bavit s cílem, aby se uklidnil. A okamžitě jsem byla vyzvána p. uč., ať s ním přestanu mluvit, že to takto dělat nemůžu. Já na to, že když se mnou  některé dítě chce mluvit, tak že s ním prostě mluvit budu. A když pláče tak se ho prostě zeptám, co mu je. Dostalo se mi odpovědi, že prý oni mě jen využívají , a že s nimi v žádném případě mluvit nesmím. Razantní odpověď.

Takže tedy co?? Škola, která je označena velkým letákem Respektovat a být respektován - zde se nesmí s dětmi komunikovat jinak, než jim dávat příkazy a zákazy?? Ano, dnes jsem se dostala do sporu s učitelkou. Já tvrdím, že děti jsou bytosti na stejné úrovni jako my dospělí, ona tvrdí opak. Co bude? Budu moct na škole zůstat? Nebo budu muset odejít? Nevím, ať to dopadne tak, nebo tak, obojí bude správně. Vím, že budu přesně tam, kde mám být. Možná zde, a možná jinde. No, a jak jsem teď večer jela domů s bubny (vezla jsem 4 djembe), tak mě v šalině oslovili nějací lidé, dali jsme se do řeči a už mám kontakt na skvělou školu v Modřanech.... takže  prostě - co má být se stane. Vesmíre, děkuji.

PS: napadá mě ještě jedna myšlenka - od některých "duchovních" lidí slyším námitku, že už nemám v systémovém školství co dělat, že už do systému nepatřím. Že je to snad pro ty "obyčejné" lidi, kteří netuší nic o duchovním životě, jsou v nízkých vibracích a takové ty řeči... 

Můj názor je, že toto je absolutní nesmysl. 

1. Každý se dostaneme vždy tam , kde prostě být máme. ¨

2. Když je potřeba nějaký systém změnit, lze ho měnit pouze účastí v něm. A ne kritikou a napadáním tohoto jakoby nefunkčního systému, ale jen čistou láskyplnou energií, svým žitím, svou láskou, svým vyzařováním toto můžu já i ostatní měnit. Jinak to nelze. A když někdo tvrdí, že už je vibračně tak vysoko, že už v systému pracovat nemůže, tak pouze ukazuje na svoje bloky, které si naopak ještě nevyřešil a nezpracoval. Protože kdo má zpracované, ten může být naprosto všude, ten nemá špatný pocit z jiných lidí, ten s nimi žít dokáže. Nelze opovrhovat jakýmkoli člověkem, opovrhovat tak, že s ním prostě nechci pracovat.... Samozřejmě ale je možné, že se opravdu nebudu v nějakém zaměstnání cítit dobře, tak ano, můžu se rozhodnout že odejdu. To je možné. Ale toto rozhodnutí musí přijít z pouze z mého klidného středu.