Takové “rozbořené” srdce

27.09.2019

Ano, takové jakoby rozbořené srdce, mi právě před chvílí vytvořila baristka v Starbucks na Národní třídě na mém objednaném flat white. A ano, zobrazila právě moje "nehotové, nedodělané, napůl zhroucené" srdce.

Ne, není to nijak tragická situace.. Ale včera se mi otevřelo velké téma, téma odmítnutí, téma viny, téma nezasloužím si ...

Začalo to tak nějak nenápadně, kdy jsem si svým novým kyvadlem hledala různé odpovědi na různé otázky, kyvadlo odpovídalo velice dobře, souladili jsme spolu a byla to krásná spolupráce nás obou. A tu mě napadla otázka,jestli okolo mě je nějaký muž, který by byl pro mě vhodným partnerem. Tím vhodným já osobně vždy myslím po stránce energie, vědomí, hloubky žití, hloubky emocí atd...No a kyvadlo řeklo, že ano. Tak jsem se ptala dál. A zjistila, že ho znám, že ho znám ze seminářů.... Takže jsem vzpoměla na jednoho a ejhle, je to on... Viděli jsme se jen párkrát. A ano, hned jak jsem ještě před setkáním uviděla jeho na webu, hned jsem to cítila. Nicméně....

A teď o co jde... jde o to, že jsem si uvědomila novou výukovou lekci od života... opět s mužem. Další level. Vím, že je to on. Cítím to a vím, že i on to cítí. Vím, že nemůžu si dělat představy a očekávání. Vím, že pořád, musím žít sama sebe a pro sebe... A v tom je ten zádrhel a má učební látka. Je to můj pocit odmítnutí ještě z doby než jsem se narodila, ještě z doby, než moje duše sestoupila na Zemi. Je to moje nejhlubší téma. A ovlivňuje moje vztahy. A to takto: když se hluboko v sobě cítím odmítnutá, tak na té vědomější úrovni chci a toužím dát lásku, milovat, obejmout, být objata, být milována.... Kdybych tento svůj hluboký pocit odmítnutí neměla, mohla bych být zcela sama sebou, bez potřeby zahrnout někoho jiného láskou, doteky a také bez potřeby tuto lásku a doteky chtít.

Momentálně je mi z toho hodně smutno, protože mám pocit, že tento hluboký pocit odmítnutí asi ani v tomto životiě nezvládnu plně vyřešit. Tak aby mě neovlivňoval. Rojí se mi v hlavě myšlenky, že si prostě v tomto stavu lásku nezasloužím. To je tedy dneska den...

Teď opravdu nevím co s tím napůl rozbořeným srdce. V kávě jsem ho rozmíchala lžičkou, až z něj zůstala jen béžová skrvna s nějakými čárkami - nevím proč, ale když jsem se teď podívala do hrníčku s kávou, vidím takový smutný obličej....

Myslím, že hluboký pocit odmítnutí mi způsobuje potřebu se dotýkat někoho, potřebu s někým být, potřebu sexu.. myslím, že kdybych si pocit odmítnutí vyřešila, budu žít spokojene sama se sebou (což ale většinu času již žiju), doteky mě budou stačit moje sama sobě, a sex pro mě bude úžasný v té chvíli, když budu mít svého partnera.

A víte co? Dnes ráno, když jsem ležela v posteli vedle mého spícího syna, jsem si uvědomaila, jak on je v tomto mým velkým učitelem... Jak mi jasně ukazuje a říká, kdy jsou moje hlazení jeho ty "špatné" tedy ovlivněné mým pocitem odmítnutí, a naopak kdy jsou "dobré" tedy kdy jsem já sama laskavá k sobě, jsem propojena se sebou a neulpívám na něm.

Učí mě, že když ho chci políbit nebo pohladit, tak on uteče. Nesmím. Prostě nesmím. A v okamžilku, kdy ho nechci políbit či pohladit, jen jsem sama v sobě, prostě přijde a nepřestává mě pusinkovat a objímat. A já cítím nutnost se udržet a nechat ho, a být spokojená. To je prostě hustý. Můj velký učitel. A vidím, jak dělám pokroky. Už že si toto všechno uvědomuju, už že si v okamžiku, kdy ho chci pohladit, uvědomuji svou motivivaci.

Ano, je to o braní a dávání ve vztahu. I v mém vztahu se synem. V mém vztahu s mými dětmi. Ano, vždy jsem si brala. Ano, určitě jsem i dávala.Ale brala jsem si stoprocentně víc. A jak je to vlastně při sexu? Při milování? Ano, beru si. Ano, někdy dávám. Ale víc si beru. Takže? Nejdřív přijmout, obejmout sama sebe, dát si nekonečnou lásku, odpustit si a nevím co ještě, jak se cítit naprosto přijatá.. nevím jestě.. asi to chce prostě čas. Možná mě napadne někdo kdo mi s tím pomůže. Nevím. Ale jisté je, že tyto hluboké pocity se mi promítají stále do života, do mých vztahů nevztahů.

A až budu žít stoprocentně jen svůj život, budu sama sebe milovat zcela a bezpodmínečně, tehdy teprve může přijít partner. Ne dřív. Mám teď pocit, že je to kruté. Že je to nespravedlivé, ano, teď se začínám litovat. Proč?????

Teď ještě nevidím řešení. Nevidím možnosti... Ale jak dopiju kávu, zavřu maca, a vydám se do Kamenného vesmíru - možná hledat..a věřím, že mi přijde řešení, možná se vše začne spravovat v mém životě samo. Uvidím.

Krásný páteční den vám přeji.