Žena a řeka

20.08.2019

Šplouchání vody na řece

Vlnky co se odrazily od loďky

Dorazily až k břehu

Voda rozstříkla se po schodech

Smáčela nohy ženy

Která v nahotě tam stojí

stojí a dívá se

dívá se do dáli

Dívá se na vlny, na vodu,

dívá se, na krku má krásné červené korály.

Žena mlčí,

v očích jí světlo svítí

Ústa pootevřená,

Dechem hrudník se jí zdvíhá

cítí se spojena

S řekou spojena

cítí se živá, plná energie

Jedna noha již do vody vstupuje

Kotník když pod hladinu se ponoří,

v tu chvíli již přestává

Býti člověkem jen

v tu chvíli se všechny bunky v těle jejím

Vydávají na cestu

na cestu divokou

Do proudu dění,

Do proudu energie,

Co rozzáří svět.

Za kotníkem i druhá noha

do vody vkročí.

žena jde, kameny na chodidlech vnímá,

Jde, jde, pomalu se zanořuje, už po pás

jí voda sahá..

Už nohy nemá,

ty už se do vody rozpily.

Její pánev se pomalu rozhoupává,

S vodou se pohybuje,

pohupuje, sem a tam,

Pánev, která život dává,

Pak bříško se do vody schová,

To bříško, kde střed světa je uschován,

Uschován v každé bytosti.

Teď propojí se s řekou

Ve své divokosti.

a žena jde dál,

Její prsa již omývá

ta chladná živá voda,

Ňadra, jež u srdce jsou,

Ňadra, kterými řeka celá

rozkvetla.

Pak žena ponoří se ještě hloub,

Celá, i s vlasy svými krásnými,

Oči se ponoří, žena již není ženou

Žena je světem,

Světem celým,

Vodou, zemí, hvězdami, trávou,

Stromy, zvířaty, lidmi...

divoce se roztočí,

Její paže se vodou proženou,

Nohy skrčí, povolí,

pánev se zavlní,

do klubíčka sbalí se,

Jako plod v břiše matčině.

To voda ji pobízí,

To voda jí dává křídla,

to voda ví,

Co dál...

Co dál...

Žena již pobízena,

Vyběhne ven,

Jako divá žena,

do trávy lehne si,

Ruce do hlíny zaboří,

Oči k nebi zamíří,

dýchá, dýchá,

Ta žena - ta žena - ta žena......